Jdi na obsah Jdi na menu
 


Porod č.1

14. 2. 2009

Ahojky, zdravím vás holky, všechny prosincovky, ale i ty ostatní Smiling Prádlo mám v pračce, nádobí umyté, malá Marcelka hezky spinká, tak mám chvíli čas a klid na to, abych se s vámi podělila o své dojmy a zážitky ze svého porodního dne D, který proběhl 10.12.2008. Moje dceruška přišla na svět císařským řezem, který byl po zjištěných skutečnostech narychlo naplánován teprve den předem na naší první poradně v porodnici. Rodila jsem v Brně na Obilním trhu. 10.12.2008 v 7.00 ráno jsem měla nástup - manžel mě doprovázel. První bylo vyšetření na interní ambulanci - povídání o mé těhu diabetes, rodinné anamnéze, kontrola mého pupku a zad, tlak... (EKG mi udělali už den předtím), potom přesun na gynekologickou ambulanci na vstupní vyšetření, po kterém mě přesunuli na předporodní přípravní pokoj a manžela zatím poslali s přebytečnými věcmi, aby je odnesl zpět do auta (moje civilní těhu oblečení, boty...). Potom ho ochotná sestřička dovedla za mnou na ten přípravní předporodní pokoj, kde jsem už byla napojená na monitoru a slyšela jsem tlukot srdíčka našeho mazlínka Smiling Následovalo několik pokusů mi do pravé ruky napíchnout drenáž na zavedení glukózové výživy s inzulínem.... no to jsem si teda užila!!! 2x to zkoušeli do žil k ohbí lokte nebo jak bych to popsala, potřetí to zkusili někam do půlky prostoru mezi zápěstím a loktem a už jsem myslela, že umřu... bylo to pro mě velice bolestivé a manželovi jsem mačkala dlaň snad tak intenzivně jako bych rodila spontánně Smiling Sestřička mi říkala, že tiše trpí se mnou a že by mi to ráda ulehčila, ale že prý mám žíly samou chlopeň či co a nejde jí tam ten drén zavést. Tak si musela na pomoc zavolat sestřičku z odd. ARO a ta mi to konečně rozumně píchla do prostoru mezi prsty a zápěstí, kde jsem měla drén už při svém pobytu v nemocnici v září a věděla jsem, že tam je to OK. A taky že bylo. Kdyby to tam prskli rovnou, mohli mi ušetřit spoustu trápení. No, každopádně potom jsem čekala, jak mě informovala sestřička, že mě přijde prohlídnout vizita s primářem (která nakonec nepřišla) a do 12.00 hodin ještě proběhla konzultace s anestezioložkou (domluvila jsem si epidurální anestezii) a dále tzv. cévkování. Myslela jsem, že je to kdovíjaká hrůza a ono to vůbec nic není. Akorát jsem si musela zvyknout na ten pocit, že to čůrání prostě neovlivním a budu čůrat sama od sebe, aniž bych to cítila. Když jsem byla připravená, nechala si sestřička zavolat saniťáka s pojízdným lůžkem pro mě. Ale že mu to trvalo, než k nám dojel Smiling Sestřička ho musela nahánět dvakrát a já už jsem si dělala srandu, že si dal někde kouřovou. Vůbec, celé to dopoledne, až na ty drény, jsem tak nějak udržovala vtip v konverzaci, resp. snažila jsem se o to a žádné zbytečné nervy jsem si nepřipouštěla. Myslela jsem si, že ty největší nervy jsem si užila už ten večer předtím, kdy jsem dobalovala kabelu a skoro jsem ani nemohla usnout. Nicméně, přijel saniťák, naložili mě na tu pojízdnou postel a vyrazili jsme směr operační sál. Byl to hodně zvláštní pocit, když jsem koukala do stropu a ono to se mnou kamsi jelo... dost jsem ztrácela orientaci. Manžel mi byl neustále po boku a nápomocen. Dojeli jsme na sál a tam se mě ujaly anestezioložky. Manžela si mezitím nechali v prostoru před sálem, aby se připravil na přítomnost u porodu, tzn. převléci se do nemocničního hábitu a vydezinfikovat si ruce, když potom bude šahat na děťátko. Já jsem mezitím vydržela nepříjemné píchnutí a tlaky do zad při zavádění epidurálu, a potom dovolili manželovi na 5 minut, aby ještě přišel za mnou než se do toho ostatní doktoři pustí. Jakmile si ke mně manžel sedl a já jsem se na něj podívala, tak ve mně najednou všechno povolilo a já jsem začala brečet jako malá holka a nedalo se to zastavit. Kolem mě lítaly anestezioložky a ostatní sestřičky, co se připravovaly, jedna starší začala povídat o své rodině, o jménech atd. a to mě trochu přivedlo na jiné myšlenky, ale jakmile pak poslali manžela pryč, tak jsem sice chvíli vydržela, ale nedalo se to. Řízli mi břicho a i když jsem nic necítila, byla to taková síla emocí a všeho dohromady, že jsem tu operaci celou probrečela vč. šití a brečela jsem ještě na pooperačním pokoji. Manžela pak pustili na chvíli za mnou, asi aby mě trochu při tom všem povzbudil a uklidnil.... a tak mi nadšeně vykládal, jak se díval na porod, resp. na doktory, jak se ve mně šťárají, stál na sále ne u mě za hlavou, ale za nohama za prosklenými dveřmi a pak akorát slyšel doktory, jak mu říkají, že za 5 minut už bude všechno hotovo a malá bude na světě, no a potom ho pustili, aby se díval, jak ji omývají a čistí, mohl si ji jako hrdý taťulda podepsat a všechno fotil a pak ho i doktoři vyfotili s malou Marcelkou v náručí. Moc si to užíval, i když to nebyl spontánní porod. Mně malou ukázali jen na chvíli k hlavě, nedávali mi ji na hruď. Já jsem ji pořádně začala vnímat teprve až večer, až mi ji poprvé přinesli na krmení. Byla jsem hrozně šťastná, takový nádherný drobeček... prostě naše zlatíčko Smiling Tož tolik můj porodní den.
A byla jsem bez břicha. Jakoby mi chybělo půl těla, jak jsem se "rozdvojila". Druhý den ráno na pokoj naklusaly dvě rehabilitační sestry a "vstávat"!! No to byla hrůůůza!!! Ale ten den to bylo naštěstí poprvé a naposledy, kdy jsem pro svůj volný pohyb potřebovala rehabilitační sestru. Dál jsem se radši snažila sama. Dostala jsem se na pokoj šestinedělí, kde se ten den akorát nějak víc střídaly maminy, ale hned druhý den jsme se tam sešly 4 holky, všechny prvorodičky - dva císaře a dva spontánní porody - a musím říct, že jsme si za těch pár dní opravdu báječně padly do noty a při mém odchodu (jedna šla se mnou v ten den, ostatní o den-dva později) jsme si na sebe všechny vyměnily kontakty Smiling Užily jsme si spolu spoustu srandy, sdělovaly si své zajímavé životní zkušenosti, navzájem si hlídaly dítka a vůbec jsme tam ty první zkušenosti získávaly tak nějak společně a bylo to moc příjemné. Původně jsem chtěla mít nadstandardní pokoj, ale nakonec jsem byla opravdu moc ráda, že ani jeden nebyl volný Smiling
A mé břicho po porodu - říkám tomu tvaroh. Mám totálně rozjeté svaly a taky záda nejsou nic extra... musím nosit bederní pás a cvičit. Rehab.sestra mi sdělila, že u mě to vidí tak minimálně na půl roku-rok, než se mi břicho podaří dostat do původního ne-li lepšího stavu. Ale to už je riziko povolání, jak se říká. Když vidím svého miláčka Marcelku, jak spokojeně saje nebo podřimuje a usmívá se ze spaní, je mi nějaké moje tvarohové břicho úplně u pr... víte kde Smiling Naše Marcelka je naše všecičko, naše sluníčko, naše životní štěstí, na které jsme dlouho s manželem čekali a dočkali jsme se. Tomu se vůbec nic nevyrovná.
Takže tolik mé dojmy a zážitky z porodu atd. Navíc musím říct, že přístup 99% doktorů a sester v porodnici na Obilním trhu, aspoň co já jsem měla možnost poznat, je nanejvýš profesionální a velice příjemný!! Nestalo se mi nic, na co bych si měla stěžovat. Vždycky tam byl někdo, kdo mi pomohl třeba při trablech s kojením a vůbec. Takže za mě dávám této porodnici a zdravotnickému personálu tam 1*!!

Tak toto je naše sluníčko Marcelka :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář